Fáze stavby Stonehenge

Původní účel Stonehenge, nejznámější britské stavby, zůstává stále do jisté míry zahalen tajemstvím. Ať už však sloužil k čemukoliv, je skutečností, že inspiroval nespočetné generace našich předků k tomu, aby věnovali jeho stavbě trvající několik staletí ohromné množství času a úsilí. Konstrukci Stonehenge dělíme na tři fáze:

Fáze I. (2950 – 2900 př. n. l.)

Nejrannější fáze stavby Stonehenge probíhala někdy během 30. století před naším letopočtem. Takto přesnou dataci umožnila metoda radiokarbonového určování stáří, ovšem odhalení posloupnosti jednotlivých kroků konstrukce v rámci této jedné časové periody je už mnohem obtížnější.

Nejdříve byly na místě dnešního Stonehenge vybudovány dva kruhové valy ohraničující jeden příkop přerušené pouze na severovýchodě místem, kde se dalo do kruhu vstoupit. Kousek od vstupu pak osamoceně stál patní kámen, první kámen ve Stonehenge vůbec. Vnější val, který má v průměru téměř 116 metrů (380 stop), v šířce dosahuje 2,5 metru a do výšky kdysi měřil 0,6 až 0.9 metru, je dnes téměř zničen.

Příkop nebyl svým tvarem ani hloubkou nijak unifikován a podobal se spíše řadě jám – jeho šířka se pohybovala v rozmezí 10 až 20 metrů, hloubka se různila od 1,4 do 2,1 metru. Pro archeology bylo rozhodně zajímavým zjištěním, že tento příkop nebyl prakticky nikdy čištěn, takže zde mohli nalézt např. zbytky jeleních parohů, lopatky vyrobené z kostí dobytka a nejrůznější fragmenty z tehdejších nádob (právě díky tomuto odpadu bylo možno datovat stáří příkopu).

Vnitřní val byl o poznání vyšší než ten vnější, protože dosahoval téměř dvou metrů – kvůli tomu musel mít samozřejmě také širší základnu (6 metrů); jeho průměr je cca 97 metrů. Velmi podivné je, že většina podobných megalitických staveb má svůj vyšší val před příkopem, u Stonehenge je tomu přesně naopak. Nikdo doposud nebyl schopen obstojně vysvětlit, proč tomu tak je.

Vstup na severovýchodě (široký 10,5 metrů) byl vybudován přesně tak, aby osoba stojící uprostřed Stonehenge mohla během letního slunovratu vidět východ slunce přesně u paty o kousek dál stojícího patního kamene o rozměrech 6 m (výška) x 2,5 m x 2,1 m. Tento tzv. „Heel stone“ (patní kámen) je vlastně 35 tun vážící balvan vytěžený a obracovaný v Marlborough Downs, místě vzdáleném cca 32 kilometrů na sever. Nyní je nakloněn cca 30 stupňů směrem ke středu Stonehenge, ale archeologové si myslí, že kdysi stál rovně.

Uvnitř valů se nachází kruh padesáti šesti Aubreyho jam (pojmenované podle jejich objevitele Johna Abreyho ze 17. století), které jsou typické svou velmi proměnlivou šířkou (0,75 – 1,8 m) i hloubkou (0,6 – 1,2 m) ale vcelku přesným rozmístěním na kružnici o průměru 88 metrů.

Jako poslední byly v této fázi pravděpodobně umístěny také čtyři kameny zvané Station Stones (dochovaly se jen dva) zaujímající pozici v kruhu Aubreyho jam a tvořící obdelník kolmý na již zmíněnou linii letního slunovratu (centrum – vstup – patniční kámen).

Fáze II. (2900 – 2400 př. n. l.)

Archeologové si nejsou tak úplně jisti, jak dlouho bylo „Stonehenge 1. fáze“ využíváno, než se jej naši předkové rozhodli změnit, a ani co všechno vlastně bylo během druhé fáze stavby změněno – existuje spousta různých odhadů.

Někteří předpokládají, že sem byly dopraveny první modráky (tzv. bluestones; tento název dostaly díky svému modrému zbarvení) z pohoří Preseli Mountains v západním Walesu, jiní se více zabývají zvláštními dírami (tzv. post-holes – dírami, kde dříve něco stálo) rozesetými zdánlivě náhodně v okolí Stonehenge, jejichž uspořádání je podezřele podobné systému děr v blízkosti Woodhenge.

Pokud souhlasíte s teorií, že ony díry byly vykopány za určitým světským účelem a měly tedy k něčemu konkrétnímu sloužit, tak můžete pro prozkoumání sami vyhledat ty nejlépe viditelné z nich, které se nachází v blízkosti vchodu do Stonehenge. Velmi častou teorií je, že tyto díry vznikly kvůli dřevěné palisádě, která zde kdysi měla stát, a poslední archeologické nálezy ji potvrzují (zbytky takovýchto dřevěných zdí byly nalezeny nejen v této oblasti, ale po celé Anglii). Palisáda zřejmě neměla ochranný charakter (šlo o rovnou zeď směřující odtud severozápadním směrem), ale sloužila spíše k zabránění výhledu na samotný Stonehenge a určitému vydělení posvátného místa z „běžného světa“.

V příkopu a v Aubreyho jámách byly z tohoto období nalezeny pozůstatky kremačních obřadů – zřejmě se jednalo o velkou čest být zde navždy pohřben a stát se tak součástí této posvátné stavby. Většina kremací byla díky radiokarbonovému testování ostrých kostí, které byly využity k sepnutí vaků s ostatky, datována do pozdního neolitu a ranné doby bronzové.

Na konci této fáze tehdejší stavitelé ještě o 7,5 m rozšířili vstup a postavili od něj 12 metrů širokou cestu lemovanou valy a příkopy směřující 3,2 kilometru (2 míle) severovýchodně až k řece Avon.

Fáze III. (2550 – 1600 př. n. l.)

Třetí fáze budování Stonehenge byla nejdelší a proběhlo během ní také nejvíce změn. Původně byla podle práce profesora Richarda Atkinsona dělena na tři subfáze, ale ne všichni archeologové se na tomto rozdělení shodli. Dnes je nejčastěji dělena do šesti subfází, avšak mohlo jich být méně i více (jejich počet zřejmě nikdy nebudeme znát přesně).

Subfáze A

Podle všeobecného konsenzu byly prvními vztyčenými kameny ve Stonehenge tzv. modráky z pohoří Preseli Mountains v jihozápadním Walesu. Ve dvou soustředných kruzích jich bylo rozmístěno celkem osmdesát dva – každý váží přibližně 5 tun a jsou od sebe vzdálené přibližně 1,8 m. V subfázi A byl pravděpodobně umístěn také oltářní kámen.

Subfáze B

O sto let později byly modráky z původních míst odstraněny a začala stavba Stonehenge takového, jak ho známe dnes. Ve třicetimetrovém kruhu byly rozestaveny velké pískovcové kameny o váze až 50 tun. Díky zvláštnímu chemickému složení těchto kamenů (šlo o tzv. sarsen, velmi tvrdý druh pískovce) bylo vcelku jednoduché vysledovat jejich původ až do lomu v Marlborough Downs. Oním třicetimetrovým kruhem bylo obklopeno pět sarsenových trilithonů (trilithon = dva vertikálně postavené kameny podpírající třetí, který je na nich položen vertikálně) sestavených do podkovy otevírající se směrem na jihovýchod.

Subfáze C & D

Některé modráky byly během subfází C a D opracovány a znovu vztyčeny uvnitř trilithonové podkovy do tvaru oválu a mezi podkovou a kruhem do tvaru kružnice. Zároveň se předpokládá, že pokud nebyl oltářní kámen umístěn v subfázi A, tak to bylo v tomto období.

Subfáze E

Někdy během 19. a 20. století př. n. l. byl Stonehenge téměř dokončen do podoby tak, jak ho známe dnes. Oltářní kámen (nyní spadený) byl středem dvou kruhů (sarsenového a modrákového) a dvou podkov (modrákový ovál byl přestaven do podkovy).

Subfáze F

Posledním krokem stavby Stonehenge bylo vytvoření dvou soustředných kruhů jam okolo hlavního kruhu kamenů. Původně byly označovány jako jámy Y a Z (předpokládalo se, že Aubreyho jámy byly jámami X). Je možné, že byly vykopány pro umístění dalších kamenů, ovšem k tomu už z neznámého důvodu nikdy nedošlo. Podle teorie Geralda Hawkinse měly tyto jámy sloužit k rozšíření Stonehenge jako kalendáře astronomických událostí.

Stručně o průběhu stavby Stonehenge »